Vyhlašujeme soutěž o nejzajímavější příběh s tematikou pletení. Podmínky soutěže:

1. Soutěže se může zúčastnit kdokoliv, ale pouze s jedním příběhem.
2. Zaslaný příběh může být ve formě e-mailu nebo libovolného textového dokumentu. Příběh může (ale nemusí) být doplněn obrázky.
3. Každý soutěžící obdrží za svou účast v soutěži malý dárek.
4. Autor(ka) vítězného příběhu vyhraje přízi v hodnotě 1.000 Kč z nabídky http://shop.ddjd.cz dle vlastního výběru. Přihláška soutěžního příběhu musí obsahovat:
    - identifikaci autora (jméno a příjmení, plná adresa, e-mail nebo telefon)
5. Pořadatel si vyhrazuje právo nezveřejnit příběhy s nevhodnou tematikou (např. nabádající k násilí a pod.)

Děkujeme všem autorkám (autorům) soutěžních příběhů, do uzávěrky soutěže 30.6.2006 23:59 hod. jsme jich obdrželi celkem 14. Z nich jsme vybrali tři podle našeho názoru nejzajímavější a ty předkládáme k internetovému hlasování veřejnosti. Nejdříve se seznamte s vybranými třemi soutěžními příběhy a poté v anketě hlasujte pro ten, který vás nejvíce zaujal (internetové hlasování skončilo 16.7.2006 v 23:59 hod.).

Poznámka: zaslané texty jsme si dovolili trochu technicky poupravit s ohledem na jednotnou soutěžní úpravu, jeden z nich jsme i přeložili ze slovenštiny. Pokusili jsme se ale zachovat styl vyprávění i hlavní smysl příběhů, snad se nám to podařilo.

Výsledky internetového hlasování:

1. místo - Hadi (45 hlasů - 55%) - cena: 2x voucher na odběr zboží z shop.ddjd.cz v hodnotě 500 Kč
2. místo - Jak jsem málem zabila vlastního syna i manžela (30 hlasů - 37%) - 1x voucher na odběr zboží z shop.ddjd.cz v hodnotě 500 Kč
3. místo - Zatoulané klubíčko (7 hlasů - 9%) - 1x voucher na odběr zboží z shop.ddjd.cz v hodnotě 500 Kč

Autoři (autorky) ostatních 11 zaslaných příběhů dostávají malou prémii: bonus "zásilka bez poštovného", pokud si objednají z shop.ddjd.cz libovolné zboží do 31.8.2006.

Příběh 1 - Zatoulané klubíčko

Pletu ráda, pletu hodně a dá se říct, že pletení hodně ovlivnilo můj život, ba dokonce mi vybralo i mého manžela. Ale hezky po pořádku.

To bylo v dávných časech, kdy jsem byla ještě na učňáku a jezdila jsem každý týden do asi šedesát km vzdáleného města na internát vlakem. Z vesnice, kde jsem bydlela a vůbec z toho směru jsem jezdila jen já sama, většina holek chodila do školy přímo z města, kde škola byla. A tak co jsem měla tu půldruhou hodinu ve vlaku dělat? Někdy jsem klimbala, někdy čučela z okna, někdy dokonce vytáhla učení (to před písemkami!) a pak jsem zjistila, že nejrozumnější, co mohu dělat, je plést. V té době mě totiž babička naučila plést a mě to strašně chytlo. Byla jsem děsně hrdá na to, že si dokážu sama uplést na zimu třeba čepici nebo šálu a dokonce jsem zkoušela i různé vesty a svetry s různými vzory.

Tehdy cestou ve vlaku jsem zrovna pletla svůj první copanový svetr z nádherné růžové vlny, kterou babička někde vyhrabala ze svých stoletých zásob ve skříni. Už mi to docela šlo, ale to víte, pořád jsem musela mít oči jako na stopkách, abych to křížení dělala správně. Seděla jsem sama v kupé osobáku, dveře na chodbu byly otevřené, protože před chvílí tu byl průvodčí. A tak se stalo, ani nevím jak, že klubíčko, které jsem měla vedle sebe na lavici, při nějakém přejezdu výhybky poskočilo, hupslo na podlahu a aniž bych si toho všimla, vykutálelo se ven na liduprázdnou chodbu. Nic netuše, pletla jsem si vesele dál, dokonce mám dojem, že jsem zrovna udělala nějakou chybu a velmi usilovně jsem zírala na vzor a pokoušela se ji najít. Vtom vlak zastavil ve stanici a přitom se otevřely dveře vagonu. Mé klubíčko (to jsem ovšem nevěděla) se mezitím dokutálelo celou chodbičkou až ke dveřím a jak s sebou vlak při zastavení trhnul a otevřely se dveře, tak vypadlo těmi otevřenými dveřmi. Venku na nástupišti tou dobou stála parta kluků, co jela zrovna také do školy a jednomu z nich spadlo to moje růžové klubko rovnou do náručí. Honza, jak se dotyčný mladík jmenoval, na ně chvíli překvapeně zíral a pak pronesl ke svým kamarádům památnou větu: „Pánové, to je znamení shůry! Následujte mne!“ … a začal to klubíčko namotávat a postupoval přitom vagonem až k mému kupé.

A tak jsem se seznámila s Honzou, který teď, kdy píšu tyto řádky, sedí vedle mne a už 34 let je mým manželem. Prožili jsme si za tu dobu mnoho dobrého i zlého, ale i když nám bylo někdy hodně zle, vzpomněli jsme si na naše růžové klubíčko a všechny starosti a strasti byly náhle o hodně menší. A věřte nevěřte … z té růžové vlny mi tehdy zbylo jedno klubíčko. Máme ho dodnes jako talisman, je to symbol naší lásky.

Příběh 2 - Hadi

- Konečně klid! Na celej víkend se můžu vykašlat na práci! Myslím, že budu jen spát a pít. No, možná i něco sním. Hm, taky bych se mohla zase pustit do pletení. Ale nejdřív - mmm, ta barva a vůně! Alkohol v malých dávkách...

- Tak, už je to mnohem lepší. Houpací křesla jsou nejgeniálnější vynález, na který se lidstvo zmohlo, samozřejmě hned po zotročení kvasinek. Ještě že jsem vzala jehlice - zkusím ten vzor z časopisu, pořád to nemůžu dostat do ruky. Radši v malém, jen zjistím jak to funguje.

- Připadám si jako ovčí babička, houp, houp, spěte, děti. A nikdo mě nechce věřit, jak je pletení relaxující. No, nejenom to pletení - zdrávas, irské prameny! Chicht. Dostávám se krásně do rytmu. Dva, tři, čtyři, houp, houp...

- Houp, ssss, houp, ssss...

- Ssss? Had? To je divné, jak by se sem dostal? Houp, dva, houp, tři... Měla bych ho možná najít... Á, hezkej hádek, krásně zelenej... Houp, šest, houp, sedm...  On je přímo přede mnou? ... houp, osm... A jak se svíjí - sviš, sem, sviš, deset, houp... Sakra, vždyť se přece bojím hadů, ne?  Asi bych měla vstát a... Houp, třináct, houp, čtrnáct...

-Houp, pět, houp, obrace... Zdá se mi to, nebo se zvětšuje? Houp, hladce... A ty oči - je to žlutá? Co -

- Sviš, svuš... Já... mně se asi něco zdá. Ve snech se přece taky člověk nemůže hejbat, nebo ne? Sviš,svuš... To je ale moc děsivej sen - kdybych mohla, tak zdrhám jak nejrychlejc můžu! Sviš, svuš, sem, tam... Všechno je jako v mlze... Kdybych se alespoň mohla odtrhnout od těch očí! Jsou - jsou zlý, to je to nejlepší slovo, ale zní to divně. Spíš - starý? Tak starý, že já jsem pro ně něco jako komár. Sviš, svuš... Panebože, pomozte mi někdo!

- Něco je za mnou. Něco - ne, někdo - mi položil ruce na ramena. Je to jako by mi skrz ně proudilo do těla teplo. A okolo je trochu jasněji - jako kdyby ten za mnou - zářil?  Oči si ho taky všimly, nemám tušení, jak to vím - jako bych slyšela slabounké zasyčení... "Nepřítel... sssoupeřř"...

Ten za mnou něco říká, má hluboký hlas, ne tak docela - a vlastně ty ruce nejsou tak docela v pořádku, jestli tohle je pět prstů... Nerozumím mu, ta řeč je divná, hrdelní, melodická... Bože, on zpívá!

A rytmus očí - sviš, svuš - se trochu změnil... Pomalu se přizpůsobují rytmu písně. Neochotně, jakoby se je něco snažilo ovládat, a ony se brání... Já taky cítím další vůli, moje ruce...

- Sviš, dva, dozadu, z levé, svuš,  zpátky, dva, sviš,  čtyři, dva dozadu...

- "Neovládneš další! Tahle není tvoje!" Sviš, dva, obrace, svuš, dva, hladce, sviš, dva, čtyři, svuš,...

- Sviš, dozadu, z levé, svuš, zpátky, dva, sviš, dozadu, dva, svuš, zpátky obrace...

- Dozadu, z levé... Nevím, co říká, ale tohle jsem zřetelně slyšela... Jeho hlas rezonuje v mé páteři, v mých rukou - dělám něco?... zpátky, obrace...

- Dva, obrace, dva, sviš... Pořád jsem v mlze...

- Obrace, dva, dozadu... Pořád vidím jen oči... tři, dvě dopředu, obrace z levé, zpátky... Ta nenávist... Je tak blízko u cíle... Ale zpěv ho drží... Bojí se?  Zpátky, obrace, dva...

- dva, obrace... Jsou blíž a blíž... tři, čtyři, hladce... Zpěvák mě ochrání... čtyři, obrace... Záleží mu ale na mém životě?... hladce, dva... Panebože, on mě uštkne!

------

Místo nálezu: ****, soukromá chata 10 km od vesnice

Čas: 30. 6. 2006, 10:00

Tělo nalezeno v hlavní místnosti v houpacím křesle. Žádné viditelné zranění, vykazuje známky srdeční zástavy. Na stole sklenice a láhev whisky, poloprázdná. Poblíž židle hadí mrtvola, délka cca 30 cm , druh neurčen.

Nalezeno u mrtvé: noční košile, rozpracovaná pletenina s copanovým vzorem, ve vrchní části připomínající proplétající se hady.

Příběh 3 - Jak jsem málem zabila vlastního syna i manžela

 Příběh, který chci popsat, se odehrál krátce po listopadové revoluci, v létě roku 1990. Jistě si na tu dobu vzpomínáte, byla plná očekávání, nadějí, ale také obav z budoucnosti. Mnoho firem se rušilo ze dne na den, mnoho lidí nevědělo, zda nepřijdou o práci. Já byla v té době na mateřské a manžel měl sice dobré zaměstnání, ale ve firmě, jejíž budoucnost byla čím dál tím nejasnější. I já byla plná takových obav a rozhodla jsem se, že se vrhnu na podnikání v tom oboru, který mi šel nejlépe, a tím bylo pletení. Můj muž mne v mých plánech držel při zemi a nakonec mne přesvědčil, abych si to nejdříve vyzkoušela „nanečisto“, zda to vůbec bude realizovatelné. Slovo dalo slovo, já si natiskla na psacím stroji takové ty uzounké lístečky s textem „Upletu cokoliv, rychle a levně“ a s kontaktním telefonem a tyto „inzerátky“ jsem rozhodila v našem malém městě snad v každém obchodě a obchůdku a na zastávky a zkrátka všude možně.

Netrvalo dlouho a ozval se jeden pán, že by chtěl vyplétaný norský svetr. Zašla jsem za ním, změřila ho, zjistila, co by se mu tak asi nejvíce líbilo, domluvili jsme se na ceně a z něj najednou vypadlo, že za týden odjíždí na hory a chtěl by ten svetr už mít s sebou. Trochu jsem se vyděsila, ale vše jsem mu odkývala, jako že to je samozřejmé, že to není pro mě žádný problém to za týden uplést přesně tak, jak on si přeje. Vzala jsem si od něj zálohu na přízi, cestou od něj domů se stavila v galanterce, nakoupila jsem vlnu a doma se hned pustila do práce.

Manžel byl ze mě čím dál více nervózní, protože jsem se úplně vykašlala na chod domácnosti a jen jsem pletla a pletla, abych ten šibeniční termín stihla. Když měl nějaké remcy, tak jsem ho uzemnila poznámkou, že to přeci on sám chtěl, abych si to vyzkoušela nejprve, zda to zvládnu ať mne tedy nechá v klidu pracovat, že peníze přeci potřebujeme. Chudák se musel starat o našeho malého dvouletého syna, dokonce musel chodit i nakupovat, ale snášel to statečně. Dokonce mne často pozoroval a vzdychal, že by také chtěl tak nádherný svetr …

Po pěti dnech usilovné práce se norský svetr blížil k finále. Měla jsem už hotový předek, záda a jeden rukáv. Vrhla jsem se s chutí na druhý. Spočítala jsem si, že ho další den dorazím a budu moci hned začít sešívat. Tak jsem si v obýváku roztáhla již upletené díly na koberec, připíchla je špendlíky, aby se zatím hezky vyrovnaly a zalezla jsem si do ložnice, kde jsem v posteli nahodila ten poslední rukáv. Manžel se díval v obýváku na televizi a malý synek se tam kolem něj motal a hrál si.

Asi po hodině klidu jsem náhle zaslechla z obýváku podivný výkřik a chraplavý vzdech. Nevěnovala jsem tomu mnoho pozornosti, protože manžel si se synkem často hráli své podivné hry na tygry a bůhvíjakou jinou zvěř. Jenže po několika minutách naprostého ticha se objevil manžel na prahu ložnice bledý jako stěna a tiše mne vyzval, zda bych se nepřišla na něco podívat. Jala mne zlá předtucha a v obavách jsem ho následovala do obýváku. Na zemi, kde se ještě před hodinou vyjímaly krásně připnuté díly norského svetru, seděl náš syn v hromadě vypárané různobarevné vlny! Podařilo se mu vypárat kompletně celý přední i zadní díl a z rukávu zbyla půlka.

Na zbytek večera si vzpomínám již jen matně. Manžel mi pak cosi vypravoval o tom, že kdyby naším bytem prošel uragán, nebylo by to horší. Ještě několik dní poté mne sousedky zastavovaly na chodbě s ustaranými obličeji, cože se to ten večer u nás vlastně dělo. Detaily vynechám, shrnu jen to podstatné: syn i manžel to přežili, dokonce jsem je ani nezabila. Ale já s pletením sekla a to na patnáct let. Chudák zákazník svůj norský svetr nikdy nedostal, druhý den jsem poslala manžela, ať mu vrátí zálohu. Myslela jsem, že se v životě už na jehlice nepodívám. Až vloni na jaře – syn, kterého jsem tehdy málem zabila, si přivedl k nám na zahradu ukázat své děvče. Ač mladá dívčina, loni jí bylo šestnáct, překvapila mne, že umí plést a pletla nádherné věci. Na mou otázku, kdo ji to naučil, mi řekla, že to ona sama. Že si vše našla na internetu. A ukázala mi tolik nádherných internetových stránek věnovaných pletení, že se mi až z toho točila hlava. Když večer se synem odešli někam na diskotéku, já vzala manželův notebook a jala se zkoumat český internet.

Objevila jsem pár zajímavých stránek, mezi nimi i tuto, nakoupila jsem vlnu a začala zase znovu plést. A hádejte, co jsem upletla manželovi jako své první dílo? Ovšem, norský svetr. Ten stejný, který si tehdy objednal můj první zákazník. Vždyť se mému muži tehdy tak líbil …

Přihlášky zasílejte nejpozději do 30.6.2006
Vyhodnocení soutěže předpokládáme do 15.7.2006